Naše putování začalo dost brzo ráno v sobotu 21.1. V půl páté ráno jsme vyzvedli Rudu s Markem na benzinové pumpě a vyrazili směr Whistler a dále na Pemberton. Celou cestu, snad až na průjezd Whistlerem, který mě nadchl, jsem prospal. Když jsme se zastavili v Pembertonu na doplnění paliva do našich aut a malé občerstvení, poprvé jsem otevřel oči a porozhlédl se kolem sebe. Paráda, to bylo první, co mě napadlo, když sem uviděl zasněžené hory všude okolo mě. Posilněn horkou čokoládou a hlavně tím úžasným rozhledem jsem po zbytek další cesty nezamhouřil ani oko a pozoroval vše okolo sebe. Cestou z Pambertonu jsme projížděli územím, kde bydlí indiáni a nikdo jiný. Pohled to byl dost zarážející. Indiánské ideály známe z mnoha filmů, tu vzali za své. Vesničky, kterými jsme projížděli, byly malé špinavé, obydlí skromná a nic nepřipomínalo kdysi hrdý národ původních obyvatel severoamerického kontinentu. Z hlavní cesty vedoucí dále na sever, jsme sjeli na písečnou cestu vedoucí podél rozlehlého jezera Lillooet Lake. Počasí nám docela přálo sem tam se mezi mraky ukázalo i sluníčko, ale čím dále jsme jeli, tím více ubývalo sněhu, na který jsme se tak těšili. Po asi dvou hodinách jízdy v těžké terénu jsme se už smířili s myšlenkou, že ani tady si sněhu moc neužijeme. Díky sluníčku, které se na nás přišlo podívat a pozdravit, nám to ale postupem času přestalo vadit. Po příjezdu na Skookumchuch hot sprinte, které leží při krásné dravé, leč neuvěřitelně studené, Reka řece jsme se vypravili do kopců na lov. Za krásného slunného počasí jsme se s našimi auty vydrápali co nejvýše do kopců. Nemít auta poháněná na všechny 4 kola, tak si ani nedokážu přestavit, jak bychom takovou dálku a převýšení šlapaly pěšky. Přeci jen jsme se dočkali, naše auta totiž v postupu výš a výš zastavil až bílí sníh.Auta S nadšením jsme se převlékli a vyrazili směr sněhem zasypané vrcholky. Naši lovci naneštěstí neměli co lovit, tak se z lovu stala krásná procházka v překrásné přírodě. Jediný kdo měl, co lovit jsem byl já a Patrik na své obraz zachycující přístroje. Vrchol Po návratu do kempu jsme si postavili své příbytky a zajeli pro nějaké to dřevo na večer. Vzhledem k tomu, že byl přeci jen leden, tak jsme očekávali pěkně studenou noc. Večeři jsme zhltli hned a hurá do teplých van, které na nás už čekali. K večeru už se totiž začalo dost ochlazovat a tak teplá voda kolem 50 stupňů byla prostě parádní. Protože jsme byli 4, tak jsme si zabrali tu největší vanu sami pro sebe a ani se k nám nikdo nechtěl přidat. Asi každého ta naše československá banda odradila. Voda byla tak horká, že jsme se museli často chladit na studeném vzduchu, který měl v tu dobu asi 2 stupně. Krásně naakumulovaní teplem jsme s vděkem přijali přichystané spacáky. To bylo večer, ráno už to tak skvělé nebylo. Ranní mrazík kolem nuly nás vyhnal z pelechů už v 8 hodin celé balení a vaření snídaně bylo, jak to říct, dost studené. Někteří z nás, jako já, to řešili vrstvením oblečení na sebe, jiní to vyřešili koupelí v horké vodě.Jezero Cesta domu pak byla velmi zajímavá. Vraceli jsme se jinou cestou, neboť podle mapy to mělo být kratší, tudíž rychlejší. Kratší to bezesporu bylo, ale rychlejší opravdu nikoli. Pokračovali jsme dále podél řeky po prašné cestě, která se místy začala pomalu ztrácet, až nakonec to víc připomínalo lesní pěšinu než cestu. Nakonec se nám však povedlo dojet až na Harrison Lake, kde už cesta byla opět lepší. Cestou jsme se ještě stavili na jedněch Hot springs a udělali si přestávku na oběd u řeky, která byla neuvěřitelně čistá. Řeka To že se už blížíme k Vancouveru, tedy domu, jsme poznali hned, jak se začalo stmívat a naše auta začal skrápět vytrvalý déšť. Welcome home in Vancouver.