Nejčtenější z Japonska
Ósaka, první seznámení
Aktualizováno 26.08.10 Napsal uživatel Oldlukas
Ósaka, druhé největší město Japonska, jež má stejně obyvatel jako samotná Česká republika (11 mil.), je místem kam jsem se vypravil při první příležitosti volného dne.
Po prvním pracovním týdnu jsme měli hned čtyři dny volna a tak jsme podnikli výlet do Ósaky vzdálené jen 3 hodiny jízdy autem. Je to opravdu, doslova a do písmene, mega město, plné výškových budov, průmyslových podniků, lidí a spoustou aut.
Fotografie:
Unaven "vyčerpávající" prací jsem byl dost zralý, akorát tak na to, pokusit se prospat celou cestu do Ósaky. K mému očekávání mi to nedalo žádnou práci a tak mi cesta dlouhá tři hodiny uběhla vcelku rychle. První co si tak pamatuji z Ósaky je, pro mě, nepřehledná změť dálnic vedoucích z velké části na mostech nad městem. Hustá doprava tak v podstatě nijak nezasahuje do ulic města, příjemné to překvapení. Po dlouhé cestě jsem dost nutně potřeboval na toaletu a tak jsem využil hned první příležitosti, která se mi naskytla. Bohužel dveře nešli otevřít a až po pěti marných pokusech jsem si teprve uvědomil, že se v celém Japonsku dveře otevírají jinak než na co jsme zvyklí z domova. Takže pozor, pokud budete chtít v Japonsku otevřít dveře, tak se nesnažte do nich nijak tlačit, nebo za ně tahat, ale pěkně je posuňte na jednu nebo druhou stranu.
Celé odpoledne v tomto velikém městě jsme měli jen pro sebe a tak jsem se vydal prozkoumat nejbližší okolí místa, kde nás naši přátelé zanechali. Byl jsem malinko zmaten a dezorientován, protože jsem neměl ani ponětí, kde se zrovna nacházím. Nicméně místo setkání bylo jasně dáno a tak jsem se vypravil do info centra získat nějaké mapy či tipy kam se jít podívat. Cestou k infocentru jsem narazil na velký obchodní dům (Yodobashi Camera), ne že by to bylo nějaké překvapení, všude okolo jich bylo nespočet, tento byl však ojedinělý. Celá ohromná devíti patrová budova byla totiž věnována jen a jen elektronice. Tolik zajímavých věcí a v takovém množství jsem nikde v Evropě ani v Kanadě prostě neviděl. Zdaleka jsem neprošel celé obchodní středisko, a přesto jsem zde strávil přes dvě hodiny. První a druhé patro byli z mého pohledu asi nejzajímavější. Byla totiž věnována počítačům a foto příslušenství. U počítačů jsem se kochal především notebooky, takové malinké rozměry jsem ještě neviděl. Paráda, a ty ceny, veškerá elektronika tu je o dost levnější než například v Kanadě. U foto příslušenství jsem se zastavil na další hodinku a v duchu jsem si představoval, jak bych se tu pěkně vyřádil mít jen o málo víc peněz. Všechny digitální fotoaparáty, všech značek, různé příslušenství, no prostě na co si dokážete vzpomenout, a za zajímavé ceny. Těm především se nedalo odolat a tak jsem se neudržel a musel si koupit nový objektiv na mojí zrcadlovku, spolu s filtrem a dálkovou spouští. Nu co prostě byl by to hřích nekoupit si to. Stranou tak museli jít nové lyžařské boty, které nutně potřebuji, ach jo.
Po velkém nákupu jsem musel jít hned vyzkoušet mojí novou hračku. Cestou sem se tak konečně stavil v onom infocentru, pobral, co se dalo, a vydal se hledat nejbližší historicky zajímavé místo. Jupíí našel jsem hned uprostřed města nenápadný buddhistický chrám. Tradiční styl tohoto místa mě uchvátil natolik, že jsem na místo setkání s ostatními přišel jako poslední, naštěstí však přesně na čas, v Japonsku dost důležité.
Večer nás náš zaměstnavatel pozval do Dotombori. Čtvrť plná barů a hospůdek je význačná především svým typickým rázem, o který se starají velké reklamní, jasně zářící poutače, a plno lidí. Vidět to, je naprosto úchvatné a ohromující, hlavně pak v noci. Jako první přišel na řadu místní kabaret, zajímavá podívaná jen malinko zmatečná pro nás cizince. Nikdo z nás totiž nerozuměl jedinému slovu a tak jsme z celého představení moc neměli. Následoval pravý japonský sushi bar, jež jsme si náramně užili. Je to sranda. Sedíte okolo jezdícího pásu na, který kuchaři pokládají talířky s různými druhy sushi. Samozřejmostí je, že je připravují přímo pře vámi. Z tohoto pojízdného baru si pak můžete vybrat, co se vám zamlouvá a hlavně kolik chcete, platí se pak počet talířků. Všichni jsme si dali jeden dva druhy, ale náš hostitel nás pobízel, ať se nijak nešetříme a bereme si kolik chceme. Opravdu jsme si to užili a většina z nás zvládla kolem deseti různých druhů, kolem 20 kousků. Následovala výprava do anglického baru a noční putování jsme zakončili v jednom z místních klubů. A tak proběhlo první odpoledne v Ósace. V příštím článku se budeme věnovat dalšímu dni v Ósace, podíváme se na hrad, na nejstarší chrám v Japonsku, do přístavu a na zajímavé vyhlídky.
Pár obrázků z cest
