Čím více se blížil den odletu, tím méně mě to v práci bavilo a tak jsem si pořádně oddechl, když jsem měl poslední pracovní den za sebou.

Konečně nadešel ten den, kdy jsme se vydali na dlouhou cestu do Japonska. Po Vánocích nám to přišlo vhod a odpočinek při 11 hodinovém letu jsme všichni přivítali. Tedy alespoň jsme si mysleli, že to bude jednoduché a celou cestu prospíme. Ale nebudu předbíhat. Ráno v 6 hodin se pro mě stavily ostatní a vydali jsme se na 3 hodinovou cestu na Vancouverské letiště. Cestu se nám ještě podařilo prospat a tak nám utekla nečekaně rychle. Na letiště jsme dorazili s dostatečným předstihem a tak odbavení proběhlo bez jakýchkoli potíží. Samotný let byl potom bez potíží, jen už po třech hodinách nám byl malinko dlouhý a to nás čekalo ještě dalších 9 hodin. O vzrušení se tak postaral až přelet přes Sibiř, neboť tak nádherný pohled, který se nám naskytl, jsem ještě neviděl. V Ósace jsme přistáli přesně na čas, jen odbavení nám zabralo malinko víc času, neboť jednomu z nás se ztratili lyže a kufr. Naštěstí se nakonec vše podařilo najít a tak jsme se vydali na další cestu do Hachi-kogen, malého zimního střediska asi 3 hodiny jízdy od Ósaky. Cestou jsme se stavěli v japonském fast foodu. Malé občerstvení nám přišlo vhod. Naše nadšení však rychle vyprchalo při prvním pohledu na změť různých symbolů, kterým samozřejmě nikdo z nás nerozuměl. "Jak si zde mám něco objednat?", napadlo mě hned. Při pohledu na naše zmatené pohledy a zoufalé výrazy ve tvářích přispěchal s pomocí náš hostitel a objednal nám různé pochutiny z tradiční japonské kuchyně. Musím přiznat, že japonská kuchyně mi zachutnala a tak jsem byl s večeří rychle hotov. Po další hodině jízdy jsme konečně dorazili na místo určení. Bylo 6 hodin kanadského času, uf 24 hodin na cestě, dobrou noc.

Časový posun 17 hodin oproti kanadskému času se na nás projevil, jak se dalo čekat. Ač unaveni z předchozího dne stráveného cestováním, jsme byli všichni už v 8 ráno vzhůru a pomalu se trousili na snídani. Naši hostitelé se o nás postarali i tentokrát výtečně. Snídaně na způsob švédských stolů byla jedním slovem výtečná.Naše parta

První den jsme ještě nemuseli do práce a tak nás dopoledne čekalo jen krátké rozježdění spojené s orientací a seznámením se, jak zde vše funguje a chodí. Místní středisko překonalo naše očekávání svou velikostí. Není to nijak obrovské středisko, ale má představa jedné louky a jednoho vleku vzala za své. Sjezdových tratí je zde dostatek, ikdyž většinou jen mírné svahy akorát tak vhodné pro vyučování. Nadmořská výška nijak závratná, nějakých 800 metrů nad mořem mi dost připomíná okolí mého domova. Nejen nadmořskou výškou se to zde podobá, ale i lesnatými kopci všude okolo. Pravdou je, že smrky a borovice zde nerostou, ale jinak jehličnanů tu je dostatek. Jen netuším co to je za stromy, asi se budu muset někoho zeptat co to je zač.

Odpoledne jsme si pak dopřáli volna a tak jsme prozkoumali všechny možné tratě, které tu mají. Systém celého střediska je dosti zajímavý, protože si zde konkurují dvě vlekařské firmy a tak jako návštěvník si musíte koupit lístek jak na jedny vleky tak i na vleky druhé a nebo využívat vleků jen jedné společnosti.

My jsme dostali k dispozici naštěstí permanentky na všechny vleky a tak jsme si odpoledne pořádně užili.

Vydali jsme se prozkoumat i nejdelší možnou cestu, i když jsme byli varováni, že by mohlo být obtížné dostat se zpět. Sjezdovka to byla dosti zajímavá klikatá úzká cesta směřující do druhého údolí. Čím dále jsme se dostávali, tím více nám bylo jasné, že cesta zpět bude asi dosti náročná.

Taky že ano. Ocitli jsme se v úplně jiné části než naše středisko, naše znalost Japonštiny se rovná naprosté nule tak jsme neměli ani šanci vyznat se v mapě, kterou jsme našli na malém náměstíčku. Naštěstí jsme potkali místní obyvatele, kteří samozřejmě anglicky nemluvili, ale když viděli hrstku naprosto zmatených cizinců s lyžemi, rychle pochopili. Pomocí mapy, rukou a nohou jsme nakonec zjistili kterou cestou se dát a tak jsme vyrazili s lyžemi na ramenou směr nejbližší vlek. 25 minut do prudkého kopce nám dala pořádně zabrat, naštěstí však cesta vedla správným směrem a tak jsme se šťastně vrátili domu. Večer jsme vyrazili na zasloužené pivko, velmi dobré, lepší než kanadské.

První pracovní den se nijak nelišil od jiných ve Whistleru, jen snad s tím rozdílem, že jsme začínali až po obědě. Učit lyžovat tlupu 14-letých japonských dětí, které samozřejmě nerozumí ani slovo anglicky, a když přeci tak jen základy, které nemají s lyžováním nic společného, je docela zážitek. Museli jsme se rychle naučit pár základních povelů a pokynů v Japonštině, abychom byli schopni alespoň nějaké komunikace. Ještě jeden rozdíl oproti Whistleru tu je. Učíme skupinky 9–20 dětí, takže si dokážete představit, jaká sranda to je. Následující dny pro nás znamenali práci, ale nebylo to nic náročného, protože pracovní den se sestává z dvou hodin dopoledne a dvou hodin odpoledne s hodinovou pauzou na oběd. Prostě, docela pohoda.

Vše je tu malé, můj první dojem. Umyvadla, toalety no prostě vše je tu menší a níže. I auta, která tu jezdí, jsou malá, oproti Kanadě opravdu znatelně. Sprchy v hotelu, jež využíváme i my, jsou společné pro všechny. Rozdělené zvlášť na pánské a dámské, samozřejmě, ale jinak společné pro celý hotel. Stane se tak občas, že se sprchujete s 10 a více lidmi v jeden a ten samý čas. Osobně s tím nemám nejmenší problém, na podobné společné sprchy jsem zvyklý z táborů. Jen snad, na táboře nemáme ve sprše hot tube.

Můj druhý poznatek se týká organizace práce. Vše je tu přesně nalajnované. Jedna lekce trvá přesně dvě hodiny, ani víc ani méňě. Když se náhodou stane, že přetáhnete, nebo že se zdržíte na vleku déle, hned je to problém. Sprchy můžeme využívat jen od 20–22 hodiny, večeře je přesně v 18, zahajovací party začala přesně ve 21, a tak je to tu se vším. No prostě spousta maličkostí, odlišností, které jsou pro nás velmi zajímavé. Nic však není nepřekonatelné a dá se tomu jednoduše přizpůsobit. Časem zcela určitě přibude mnoho dalších poznatků a odlišností, už se těším.