Nejčtenější z Nového Zélandu
Humpridge track
Aktualizováno 26.08.10 Napsal uživatel Oldlukas
Většinu tramping tracks na Novém Zélandě, stejně jako národní parky, má na starosti Department of Conservation, což je vládní organizace starající se o životní prostředí. Jednou z mála výjimek je Tuatepere Humpridge track, jež je soukromý track na jihu ostrova jen asi hodinu jízdy z Invercargill. Humpridge track nás zavedl ve třech dnech do horských výšin s úchvatným výhledem na oceán a nedaleký Steward island, na sestup po horském hřebeni zpět až k pobřeží a po stopách pozůstatků historické železnice s počátku století až do Port Craig. Poslední den nás tento track zavedl podél pobřeží a subtropickým pralesem zpět k našemu autu. Nicméně cestu jsme si malinko zpestřily a vydali se, sice kratší, zato nebezpečnější cestou přes pláž odkud nebylo úniku.
Souhrn:
| Vzdálenost: | 55 km |
| Převíšení: | 940 m |
| Nejvyšší bod: | 1450 m |
| Délka: | 3 dny |
| Obtížnost: | střední |
| Přístupnost: | říjen-duben |
Fotografie:
Po přibližně půl hodině cesty podél svěžího potůčku ve stínu stromů se cesta stáčí prudce do leva a klesá dosti strmě až k mořskému pobřeží. Odtud je to už jen kousek do malé usedlosti a odtud nás čekalo něco kolem pěti kilometrů šlapání po písčité pláži. Kdo si to někdy vyzkoušel, určitě mi dá za pravdu, jak hodně náročné to bylo. Asi nejhorší je ten pocit, když celou dobu vidíte konec pláže před sebou, ale ten se nijak nepřibližuje a vy máte pocit, že se tam nikdy nedostanete. Nicméně asi po hodině jsme se konečně dostali na samotný konec a přesunuly se opět do stínu stromů a pomalu se začaly vzdalovat od pobřeží. Brzy jsme se dostaly na rozcestí, odkud začala ta nejzajímavější část prvního dne, devět kilometrů dlouhý výstup s převýšením 890 metrů. První část výstupu vede tropickým lesem, jenž je dosti podmáčený, a tak aby se zamezilo poničení, většina cesty vede po dřevěném chodníku. Dosti to usnadňuje a zrychluje celý postup a tak jsme se po pár hodinách dostaly k samotnému úpatí posledního a nejstrmějšího úseku. Dále už žádný chodník nevede, zato se místy musí pomalu šplhat po kluzkých skalách a kořenech stromů. My jsme k tomu měli celou tuto horskou sekci pokrytou sněhem, jež se zdál být podivně čerstvý a tak nám po chvilce začala být i docela pěkná zima. S přibývající výškou se hloubka sněhu začala zvyšovat a tak jsme se po chvilce brodily ve studeném sněhu skoro až po kolena. Naštěstí jsme brzy dosáhly hranice lesa a dostaly se na otevřený hřeben, odkud jsme už mohly vidět cíl našeho prvního dne Okaka Hut. Posledních pár kilometrů se nám tak už šlapalo mnohem lépe i přes studený vítr, který nám nijak na pocitu tepla nepřidal. Do horské chaty jsme dorazily po šesti hodinách náročného výstupu, ale rozchozeni z předchozích tří týdnů nám to ani tak těžké nepřišlo. Okaka Hut je soukromý a dosti luxusní místo o několika částech s velkou kuchyní a společenskou místností, žádný jiný hut, který jsme navštívily, se s tímto opravdu nedal srovnat, za tento luxus si však musíte připlatit 45 dolarů. Celý promrzlý a rozlámaní po 19 kilometrech jsme si uvařili rychle čaj a po malém odpočinku jsme vyrazily na krátkou procházku na samotném vrcholku Hump Ridge s úchvatným rozhledem na daleké pláže a rozbouřené moře a v dálce rozléhající se Steward Island.
Brzy ráno druhého dne jsme měli malinko problém s naším oblečením, jež samozřejmě nemělo šanci uschnout a tak obléknout si stále vlhké a polozmrzlé triko mi dalo dosti zabrat. Jak já to nemám rád. Ještě mnohem horší jsou asi zmrzlé boty a tak jsme se rozhodly dlouho neotálet a vydat se rychle zase na cestu. První část z celkem 19. kilometrů dlouhé cesty vede po vrcholku Hump Rige a poskytuje neuvěřitelný rozhled kolem do kola. Na jedné straně malebnou zátoku, na jihu divoké pobřeží a Steward Island, na straně druhé člověkem nedotčený prales Fiordland National Park. Na dohled je i nejhlubší jezero Nového Zélandu, Lake Hauroko. Přibližně po dvou hodinách jsme dorazily na vyvýšené místo s příznačným názvem Luncheon Rock, no a tak jsme si tedy dopřály občerstvení a daly si oběd. Odtud cesta strmě klesá dolu zpět k pobřeží a vede hustým tropickým pralesem, kde by se člověk asi dokázal docela lehce ztratit. Cesta je však dostatečně značena a tak jsme neměli sebemenší problém ji sledovat až dolů k prvnímu ze tří dřevěných viaduktů. Na samotném konci sestupu totiž narazíte na starou těžební železnici, nebo alespoň to co z ní zbylo a tu pak následujete až do Port Craig. Hluboká a strmá údolí vám pomohou zdolat tři zrekonstruované dřevěné viadukty, kde hned ten druhý je Percy Burn Viaduct je se svojí výškou 34m a délkou 124m, pravděpodobně největší stále stojící dřevěný viadukt na světě. Odtud to je jen šest kilometrů do Port Craig kde nás přivítala stará škola jako další místo kde přespat. Port Craig je dávno opuštěná těžařská usedlost sloužící svému účelu na počátku dvacátého století a v dnešní době jako místo k odpočinku při zdolávání právě Hump Ridge Track. Na výběr k přespání je tu právě stará škola, která patří a je spravována DOC ($10) a nebo komplex patřící stejně jako Okaka Hut soukromé společnosti za 45 dolarů.
Poslední den jsme vyrazily na cestu poměrně brzy ráno, neb nás čekalo stále ještě kolem 17. kilometrů, počasí se začalo malinko kazit a v dáli hrozily temné mraky pořádným deštěm. Asi po půl hodině jsme se dostaly na rozcestí s možností pokračovat dále cestou vedoucí lesem anebo se pokusit zdolat mnohem zajímavější, ale také více dobrodružnou cestu podél pobřeží. Vybrali jsme si cestu podél pobřeží s úmyslem si naše putování malinko zpestřit. Věděli jsme, že na to máme jen omezený čas v době odlivu, jinak z této cesty není žádného úniku díky vysokým a strmým útesům, jež lemují celé pobřeží. Už po prvních pár metrech jsme musely vlézt skoro až po pás do studeného moře abychom se byli schopni dostat okolo malého útesu. To jsme ale ještě netušili, že takových úseků nás bude čekat ještě mnohem více. Cesta i přes tyto překážky byla poměrně zajímavá a jednoduchá až do doby kdy se moře začalo nebezpečně zvedat a pás písečné pláže se začal pomalu a rychle ztenčovat s každou minutou. Nakonec jsme se musely brodit až po pás v rozbouřeném moří a cíl naší cesty stále v nedohlednu. Nebyli jsme si jisti, jestli jsme náhodou už nepřešli únikovou cestu a tak jsem se musel malinko vrátit, abych se přesvědčil. Nakonec jsme usoudili, že cesta dále je skoro nemožná a tak jediná úniková možnost bude pokusit se vyšplhat strmý sráz pryč z pobřeží. Cesta to byla spíše necesta, dosti mokrá a klouzavá, místy skoro kolmé stěny a spousta neprostupného křoví, jež nám ale nakonec posloužilo jako dobrá pomůcka pro naše šplhání. Vyčerpaní, jsme asi po 20 minutách dosáhly vršku a celý zmožení si museli dopřát odpočinku. Při pohledu zpět dolů na rozbouřené moře, jsme však nakonec byli rádi, že jsme se tohoto nebezpečného kroku odhodlaly. Poslední část cesty nás pak zavedla zpět k rozcestí, na kterém jsme prvního dne započali náš výstup na Hump ridge a zpět podél dlouhé pláže až k našemu autu. Po 55. kilometrech jsme tak dokončili tento velmi zajímavý a malinko dobrodružný track a vydali se navštívit Milford Sounda a Fiordland National park.
Pár obrázků z cest
