Nejčtenější z Nového Zélandu
Copland Track
Aktualizováno 26.08.10 Napsal uživatel Oldlukas
Po náročné zimní sezóně a každodenním lyžování jsme si úmyslně, jako náš první náročnější výšlap, vybrali Copland Track. Proč? Důvod je jednoduchý tento track nás zavedl mezi nádherné vysokohorské masívy a odměnou našeho úsilí nám měli být přírodní termální prameny. No není to lákavá představa, natáhnout se v horkých pramenech a pořádně si uvolnit a protáhnout ztuhlé svaly a ještě k tomu být obklopen překrásnými horami. No řekněte, kdo by tomu odolal? Že i vy by jste si to nechali líbit? No tak se pojďme podívat, jaké to doopravdy bylo.
Souhrn:
| Vzdálenost: | 34 km |
| Délka: | 2 dny |
| Obtížnost: | střední |
| Přístupnost: | říjen-duben |
Fotografie:
Když jsme dorazily na večer k začátku trailu, vůbec to nevypadalo, že bychom na druhý den někam šli. Celý den nás provázel vydatný déšť a tak řeka, kterou jsme měli překročit, jako první byla dosti rozvodněná a obloha stále zvěstovala další déšť. Naštěstí později déšť ustal a dokonce se objevili i malé náznaky tmavomodré oblohy. Jakmile přestalo pršet, rozhodli jsme se, že na tu dlouhou cestu se přeci jen vydáme za každého počasí a pomalu se vrhli na balení našich velkých batohů. Jídla jsem si vzali na celé čtyři dny, s tím že pokud se náhodou udělá dobře a okolnosti nám to dovolí, protáhneme si naší cestu až k Dougles Hut.
Ráno, když jsme se probudili, nemohli jsme uvěřit našim očím. Na obzoru se na nás pomalu začínalo usmívat sluníčko a na jasně modré obloze nebylo ani stopy po mracích z předešlého dne. Dlouho jsme neotáleli a po rychlé snídani jsme se vydali rychle na cestu. Jak jsme měli zjištěno tak řeka se dala překročit přes vysutý most, což ale znamenalo asi tak hodinovou zacházku. To víte, že naše lenost nás přiměla malinko si zariskovat a pokusit se najít nějaký jiný způsob jak překročit divokou řeku. Nakonec se nám to povedlo a po spadlém stromě jsme se dostali na druhý břeh řeky, dokonce suchou nohou.
První část cesty nás vedla podél levého přítoku dále do vnitrozemí a my se museli vypořádat jen s nastupujícím vedrem a deštným pralesem, v kterém se nám hned na začátku podařilo ztratit cestu. Jak jsme postupovali dále, museli jsme zdolávat čím dál více malých potůčků a potoků, ale to nám bylo jen příjemným zpestřením našeho putování. Asi tak v polovině cesty jsme se dostali na konečně na samotný břeh nádherné průzračné modré řeky, která nás zlákala ke krátkému odpočinku a doplnění zásob vody, jež se nám rychle ztrácely. Druhá část cesty se úplně změnila a z deštného pralesa jsme se rázem ocitly uprostřed mohutných hor, jež se okolo nás tyčili až do výšky 2000m. Jak se dalo čekat cesta se i postupně začala mírně zvedat a vlnit. Vodní přítoky se stávali též většími a náročnějšími a tak nám přišli vhod lanové mosty postavené přes ty největší z nich. Cesta vedla také dvěma údolími, které jsou v zimních měsících plné lavin a tam si uvědomíte jak taková lavina může byt neuvěřitelně silná. Různě poházené ohromné balvany a vylámané stromy byli tím důkazem.
Po šesti hodinách šlapání jsme konečně dostali k Welkome Flat Hut a byli u cíle naší cesty. Hut, jež je zde postaven, vypadá spíše jako malá vila, přes noc zde může přenocovat až 30 lidí a poplatek za využití nás přišel na 15 dolarů za osobu a noc. Potkali jsme tu další čtyři lovce, kteří sem dorazili před dvěma dny a kvůli dešti tu museli zůstat. Rychle jsme si vybalili naše spacáky, zabrali místo na spaní a vydali se v plavkách směr horké prameny. Musím říci, že ta nádhera, která se nám naskytla, zaskočila i mne. Naloženi v horkých bazéncích obklopeni vysokými, sněhem pokrytými horami jsme vydrželi celé dvě hodiny a ani se nám moc nechtělo jít zpět do chaty. Nicméně hlad nás nakonec přeci jen donutil a tak jsme se vydali zpět k chatě uvařit si něco malého na zub. Po večeři nás malinko zmohla únava a tak jsme se odporoučeli do našich loží a během chvilky usnuli.
Když jsme se ráno probudily a vykoukli ven, bylo nám jasné, že nás nečeká nic dobrého. Zatažená obloha zvěstovala déšť v čemž nás usvědčila i předpověď počasí, kterou jsme si vyslechly přes vysílačku. Rozhodli jsme se proto nepokračovat dále k Douglas Hut, ale vrátit se zpět k autu. Dlouho jsme neotáleli a vydali se na cestu. První hodinu se nám šlapalo bez problému, když tu náhle se obloha stala ještě temnější a z ničeho nic se na nás spustil silný a chladný déšť. První hodinu v dešti to nebylo tak zlé, ale postupně, jak jsme museli zdolávat větší a větší přítoky, naše nepromokavé boty přestali fungovat a my tak měli malá jezírka uvnitř. Ani naše gore-tex bundy nás nevydrželi chránit po celou dobu. Po chvilce se dostavila zima a my si museli začít hledat místo, kde bychom se mohli alespoň trošku ohřát a najíst. Cestou jsme tak přivítali malí lovecký hut, který nám poskytl útočiště na oběd. Ač nechtě museli jsme se vydat znovu na cestu, neboť nás čekaly ještě stále čtyři hodiny pochodu. Malé potůčky, hravě přeskakovány předešlého dne, se za pár hodin deště proměnily v malé řeky a tak nám nezbylo než mnohdy hledat nejpřístupnější cestu jak je zdolat. Pokoušet se je přeskakovat nemělo cenu a boty jsme stejně měli úplně mokré, a tak největším problémem se stalo spíše hledání ne tak hlubokého místa, kde i proud bude přijatelný a ne tolik nebezpečný. Nicméně i tak jsme se museli asi třikrát brodit vodou dosahující nám až k břichu a jen díky spadaným stromům, které nám dobře posloužili, jako opora před silným proudem jsme se dokázali dostat na druhou stranu. Pokud se někdy dostanete do takové situace, nikdy se nepokoušejte projít ten silný proud sami, ale vždy ve spolupráci se svým partnerem.
Když jsme dorazili konečně k poslední řece, a už viděli naše auto na druhé straně, nijak se nám nechtělo vydat na hodinovou obcházku k nejbližšímu mostu. Bohužel snažit se najít nějaké místo nemělo ani cenu, neboť proud řeky byl moc silný. Museli jsme se tak vydat na další čtyři kilometry okružního šlapání. Cesta byla neuvěřitelně nepřehledná a někdy bylo skoro nemožné se prodrat hustým porostem. Bylo vidět, že tahle stezka asi opravdu není moc hojně užívána. Když jsme konečně dorazili k mostu a viděli rozbouřenou řeku proudící zběsile pod námi, byli jsme rádi, že jsme se nepokusili řeku někde překročit a raději se vydali na tuhle okliku. Poslední část cesty nám dokonce přestalo pršet a my si mohli vychutnat ten parádní tropický prales. Bylo to jako procházet se v botanické zahradě s tím rozdílem, že zde nebyli žádné chodníčky přes řeky, ale my museli procházet přímo těmito říčkami.
I když to byl dosti náročný, den byli jsme nakonec rádi, že jsme se odhodlali dokončit celou cestu a celí promočení jsme vítali naše malé autíčko jako by to byl pěti hvězdičkový hotel. Večer jsme se ještě přesunuli na pobřeží blíže k moři na Gillespies Beach, kde jsme i přenocovali a druhý den se vydali kouknout se na Franz Josef Glacier a dále na sever do Nelson Lakes National Park. O tom, ale až v příštím díle.
Pár obrázků z cest
