Souhrn:

Trail head (začátek hiku), Raspberry Creek parkoviště je asi hodinu jízdy od Wanaky hlouběji do srdce Mt. Aspiring National Park. Pokud nemáte auto tak jako my, není problém si objednat transport, jenž vás odveze tam i zpět v domluvenou hodinu. Není to sice nejlevnější, přijde vás to na 65 dolarů, ale zase je to bez jakýchkoliv problémů. Pokud si budete chtít půjčit auto, budete si muset půjčit nějaký off-road a to vás přijde na 85 dolarů na den. Cesta je totiž asfaltová jen z části a zbytek cesty tak budete absolvovat po pražné, jak my říkáme, polní cestě a budete muset zdolat i několik menších brodů. Nicméně cesta je to velmi zajímavá a vede podél řeky Matukituki malebným údolím. Asi tak v půli cesty se vám konečně odhalí nádherné, sněhem pokryté vrcholky v čele se samotným 3030 m vysokým Mt. Aspiring.

Začátek hiku se nachází na samotném konci štěrkové cesty na Raspberry creek, odkud už musíte opravdu pokračovat po svých. Počasí nám docela přálo a tak jsme se směle vydali na cestu směr Aspiring hut, který je asi v půli cesty, nějakých devět kilometrů vzdálený. První část cesty vede podél západního přítoku Matukituki River a není nijak náročný. Provede vás nádherným údolím a cesta je dost jednoduchá, bez větších převýšení a tak vám bude ubíhat poměrně rychle, a ačkoliv průvodce udává dvě hodiny k Aspiring hut, dá se to zvládnout bez jakýchkoliv potíží za necelou hodinku a půl. Když jsme tam dorazili, malinko se nám zatáhlo a vrcholky okolních hor se nám schovali do mraků a ještě ke všemu nám začalo vydatně kručet v břichu a tak jsme se rozhodli dopřát si krátkého odpočinku a malé svačinky.

Druhá část cesty je o malinko kratší avšak mnohem náročnější. Zpočátku se pokračuje ve stejném tempu a nic nenaznačuje tomu, že by mělo přijít něco náročného, až k Pearl flat se totiž pokračuje stále podél Matukituki river a jediným problémem se tak stane zdolání několika menších přítoků, které se dají docela snadno přeskočit. Prvních pět kilometrů se tak dá zvládnout do hodiny a nebude vám činit větší potíže. Odtud však začíná ten pravý výstup, poslední tři kilometry až k French Ridge Hut nám totiž zabrali celé dvě a půl hodiny a průvodce udává dokonce až 3-4 hodiny potřebné k výstupu.

Krátce po začátku našeho výstupu jsme hned pochopili proč je tomu tak. Cesta se tu totiž neklikatí tak jak je tomu zvykem při zdolávání náročného převýšení, ale stoupá přímo vzhůru v některých místech dokonce skoro kolmo a opravdu není pro začátečníky, neboť je zapotřebí jistých zkušeností. První část vede hustým deštným pralesem, vždyť pobřeží oceánu je vzdálené jen nějakých šedesát kilometrů vzdušnou čarou, což je jistou výhodou a kořeny stromů vám přijdou mnohdy vhod. Za zdolání některých pasáží by se nemusel stydět ani zkušený horolezec, a když na zádech táhnete extra dvacet kilo, stane se cesta brzo skoro noční můrou. Jakmile jsme se dostali nad vrcholky stromů, byla cesta ještě o malinko obtížnější, neboť nebylo možné nadále používat kořenů a větví jako opěrných bodů. Abychom si výstup náležitě užili, přidal se ke všemu ještě lehký déšť, jež učinil každý kámen malinkým klouzavým dobrodružstvím. Cesta tam nahoře pokračovala stále, i když už ne tak prudce, vzhůru po hřebeni a tak na jedné i na druhé straně pod námi zela propast několik desítek metrů hluboká. Déšť, chlad a kluzká cesta nám tak pěkně zpříjemňovali náš výstup a musím přiznat, že za každým horizontem jsme si přáli vidět tu blbou boudu, která byla našim cílem. Nakonec po dvouhodinovém trápení se nám konečně podařilo dorazit až k French Ridge Hut ve výšce 1465 m. n. m. hned při okraji sněhového pásma. Vyčerpáni jsme si rychle uvařili horký čaj, převlékli se do suchých věcí, snědli něco málo k večeři a zalezli do spacáků. Během noci déšť vydatně zesílil a vydržel až do rána, vlastně i celý následující den.

Brzy ráno jsme se moc dlouho nezdržovali, oblékli jsme si naše studené a mokré oblečení a vydali se na cestu zpět. Díky dešti, který nás provázel nakonec celý den, se sestup stal ještě o malinko náročnějším a snad i malinko nebezpečnějším, a tak obezřetnost a pomalý sestup byli zapotřebí. Stezka, po které jsme se dostali sem nahoru, se ráno proměnila v malý potok a po pár minutách jsme byli promočeni až na kost. Kolmé pasáže sestupu se proměnili v ledovou sprchu a tak nás ani nijak nepřekvapilo, jak mohutnou se stala řeka dole v údolí. Řeka se dokonce vylila v některých místech z břehů a malé přítoky z předešlého dne se stali také malými řekami a tak se jejich zdolávání stalo velikým problémem. No vlastně ani tak moc ne. Neboť jsme už stejně byli úplně durch, nedělali jsme si s broděním řek nijak veliké drama a prostě jsme si to střihli přímo skrz ně. Zpáteční cesta se tak díky dešti svou obtížností vyrovnala náročnému výstupu a jediné co jsme si přáli ze všeho nejvíce, byla horká sprcha a vyhřátá postel.

Ačkoliv se, jinak asi nádherný hike, stal dosti náročnou a dobrodružnou cestou, musím říci, že to byl jeden z nejlepších hiků které jsem absolvoval. Možná právě tou svou náročností.